Pokáč

Jsme v krásné vilce na Petřinách, jak dlouho tady bydlíte?

Vrátil jsem se sem na vysoké, což je takových 11 let. Tehdy jsem tu bydlel ještě s bývalou přítelkyní. Ale ta historie je složitější. Dům postavil už můj praděda, v patře bydlí moje sestra s rodinou a já jsem první tři roky života bydlel přímo v tomhle pokoji, kde teď sedíme. Pak jsme se s rodiči přestěhovali na vesnici a zhruba po dvaceti letech jsem byl zase zpátky.

Takže je to srdcová záležitost?

Určitě, máme to tu moc rádi. Je to dvojdomek, donedávna v patře bydlel děda, jezdí sem občas náš strejda. Takže je to rodinná záležitost.

Dům obklopuje krásná zahrada se starými jabloněmi, je pro vás důležité mít v Praze takový ostrůvek klidu?

Přiznám se, že než jsem měl svou současnou ženu a syna, tak jsem na ni vyšel tak jednou za rok a moc jsem nechápal, co bych na zahradě dělal. Byl jsem jako správný ajťák zalezlý vevnitř. O zahradu pečuje převážně švagr, ale teď se synem si ji moc užívám. A jsme moc vděční, že takový unikátní prostor v Praze máme.

Nacházíme se v místnosti, která slouží jako ložnice, dětský pokoj, obývací pokoj a pracovna v jednom. Jak je pro vás náročné pohybovat se všichni v tak omezeném prostoru?

Vždycky si říkáme, že je to fajn, protože se jednoduše najdeme. Pustili jsme se do stavby rodinného domu, takže tohle není definitivní, ale stěhovat se budeme až tak za dva roky. Tam se trochu bojíme toho, že už se tak snadno nenajdeme. Víme, že když malej není tady, je ve vedlejší místnosti. Ale samozřejmě to má svá úskalí. Když chci něco nahrávat, musím všechny vyhnat někam z domu a vybalit si všechny věci a není tu moc k hnutí. Pak to musím rychle natočit, uklidit a zase je zavolat, že už můžou dovnitř. Takže v tomto ohledu by se určitě ještě nějaká místnost navíc hodila. Na druhou stranu v Japonsku bydlí v mnohem menších bytech, takže co my si máme na co stěžovat.

S návrhem interiéru vám pomáhala Petra Indruchová, jak spolupráce probíhala?

Říkali jsme si, že si to ještě na ty dva roky, co tu budeme, uděláme příjemnější. Myslím, že to dopadlo dobře. Chtěli jsme po ní, aby nám pomohla interiér trochu rozsvítit. Přišel nám návrh z Bonami s barevnými stěnami, který jsme si odsouhlasili a za pár týdnů bylo hotovo.

Dominantou jsou určitě plakáty od českých ilustrátorů Tomski & Polanski, jsou to vaši oblíbenci?

Máme je s mojí paní moc rádi. Hrozně dlouho jsme měli jejich printy nachystané a čekaly na pověšení. Při návrhu se vycházelo z těchto grafik, tak máme radost, že to všechno do sebe hezky zapadá.

_{Zdroj: Luke Tomski, www.illustrationshop.cz}

Jste vystudovaný ajťák, jak se to projevuje v domácnosti, je pro vás estetická stránka věcí důležité, nebo jdete spíš po praktičnosti?

Já jsem technického ražení převážně v tom nepraktickém směru. Počítač nespravím, ale nainstaluji správně tiskárnu. Ale když někdo chce třeba vyměnit vypínač, tak to u mě teda nepochodí.

Narážím na text písně „Úplně levej“, odpovídá tedy realitě?

Odpovídá naprosto přesně skutečnosti. Když jsme to tu renovovali, tak pánové dobře viděli, čeho jsem schopný. Sundali zrcadlo a našli rozbombardovanou zeď umě schovanou právě za zrcadlem. V rodině to máme trochu otočené. Já jsem spíš přes tu estetickou stránku a moje žena je praktičtější. Takže se doplňujeme úplně fenomenálně.

Mluvíte o vaší ženě, četla jsem v jednom rozhovoru, že jste býval extrémně nesmělý, jak jste se dali dohromady?

Potkali jsme se na mém koncertě. Eliška tam šla náhodou s kamarádkami, ani nebyla žádná moje fanynka. Vyhlídl jsem si ji v publiku, protože byla o hlavu vyšší než všichni ostatní. Odhodlal jsem se ji oslovit a za pár měsíců jsme byli spolu. Tenkrát ještě odjela někam na tři týdny na soustředění, protože dělala vrcholovou atletiku. Během těch tří týdnů jsem měl možnost ji oslňovat po smskách, nikoli osobně, což pro mě jako kluka od počítače, bylo mnohem příjemnější. Máme doma mimino, to je největší důkaz toho, jak krásně to dopadlo.

Máte doma atletku, přivedla vás ke sportu?

Je to tak, že ona má ráda muziku, já zase sport, tak jsme si ty světy propojili. Občas jsme spolu chodili běhat. Ale víc, než sport, mi ukázala kouzlo dezertu po jídle. Fascinuje mě, kolik třeba sní čokolády.

Ještě se chci vrátit k posledním dvěma rokům, které jsme prožili s covidem, jak byla tahle doba pro vás náročná?

Všechno se vždycky snažím vidět z té pozitivní stránky. Ten čas jsme využili tak, že jsme si pořídili dítě a o zábavu bylo rázem postaráno. Sice jsem nemohl hrát, ale zase jsem měl víc času na psaní písniček. Naopak musím říct, že na začátek epidemie vzpomínám docela rád. Ta chvíle, kdy se všechno zavřelo a museli jsme být doma, byla fajn. Pak když už se to táhlo, to samozřejmě tak fajn nebylo. Ale po všech stránkách mám pocit, že jsme ten čas využili produktivně.